Richard Dawson + Bolka

alter­na­ti­va meets Heartnoize 

první večer letošní alter­na­tivy ~ 3. 11. 2023

~ Richard Daw­son je v každém ohle­du orig­inál. Jeho tvor­ba je hluboce zakořeněná v brit­ském folku, sám ovšem výstižně poz­na­menává, že jeho příst­up k žán­ru se podobá Beef­heartovu nakládání s blues: lásky­plně jej zkroutit, polá­mat a vynu­tit netušené sou­vis­losti. Přit­om je Daw­son pořád pís­ničkář, jen jsou jeho pís­ničky plné odm­lk, úkroků a zákrutů. V jádru je výstřed­ní práce s hlasem, který jako by se nesl časem z york­shirských vrchů kolem roku 1500. Daw­sonův speci­fický mečivý přednes dokáže být šaškovský i dojem­ný, koneck­on­ců jako jeho tex­ty, které jsou porůznu hravé i tem­né a čas­to pracu­jí s poet­ik­ou doslovné popis­nos­ti. Přes nekon­venční pro­jev a uměleck­ou nekom­pro­mis­nost nicméně jeho tvor­ba zůstává přís­tup­ná celkem široké­mu pub­liku, což dokazu­je i fakt, že už někdy od desky Noth­ing Impor­tant (2014) se řadí mezi nejvíce ceněné hudeb­níky v ostro­vních médiích od Wire po The Guardian, ať už patři­la chvála kvazistře­dověkým bal­adám z alba Peas­ant (2017) nebo pochmurné­mu popu 2020. To, že jeho vys­toupení mimo Velk­ou Británii jsou velk­ou vzác­nos­tí, dává o důvod víc se na jeho česk­ou pre­miéru těšit.

~ V rám­ci bratislavské scény je Bol­ka (Matúš Kobol­ka) menším kul­tem. Jeho archivní split (2012) s Jonášem Grusk­ou na Gruskově labelu Lom zachytil hudeb­ní­ka, který spo­ju­je elek­troaku­stick­ou tradi­ci (nebo ​„mikro­tonál­ní glitche“) se smyslem pro bizarní humor. Zdán­livě neforem­ně se pře­val­u­jící sklad­by dávaly přek­va­pivý smysl, na kon­certech docháze­lo na herní ovladač Wii i vlast­ní soft­warové nástro­je. Bol­ka proka­zo­val znalosti absol­ven­ta sonolo­gie v Haagu i divadel­ní zkušenos­ti. Jeho oranžová kšil­tov­ka se sta­la offline memem. Letošní Smut­né stropy (Map­pa) jsou ovšem ještě o něko­lik úrovní dál. Bolkův plno­hod­not­ný debut připomíná výbuch v hračkářství. Ladem přes sebe tu leží auto­tu­neový trap, emo­tivní pís­ničky, střepy sloven­ského folk­lóru, šlá­grů i bangerů. Celé je to zabalené do jakéhosi anti-sound designu, který pře­sahu­je a převrací dig­itál­ní hyper­re­al­is­mus sty­lotvorného labelu Orange Milk do nesoustředěné východ­ní Evropy. Bol­ka hrdě rozvrací před­stavy o tom, co je správné, funkční a vkus­né, a nutí do tance, smíchu a rozjímání.

en
Richard Daw­son is noth­ing short of a force of nature. The Eng­lish singer and guitarist’s work is deeply root­ed in British folk, but as he quips, his approach to the genre is akin to Beef­heart’s treat­ment of blues: there is a sym­pa­thy for the genre, but also a lot of decon­struc­tion and destruc­tion, which force out unsus­pect­ed con­nec­tions. At the same time, Daw­son is still a song­writer; it is just that his songs are full of paus­es, detours and twists. At the core of his music, there is an eccen­tric voice that could as well be car­ried through time from the York­shire hills cir­ca 1500. Daw­son’s dis­tinc­tive bois­ter­ous, almost bleat­ing deliv­ery can be both buf­foon­ish and poignant, and the same goes for his lyrics, which are at turns play­ful and dark, often work­ing with a poet­ics of lit­er­al descrip­tions. Yet despite his uncon­ven­tion­al expres­sion and unwa­ver­ing artis­tic integri­ty, his work remains acces­si­ble to a fair­ly wide audi­ence, as evi­denced by the fact that ever since 2014’s Noth­ing Impor­tant he has been one of the most high­ly regard­ed musi­cians in British media from The Wire to The Guardian, whether the praise was for the qua­si-medieval bal­lads of Peas­ant (2017) or the som­bre pop of 2020. His appear­ances out­side the UK are few and far between, which makes his Czech pre­mière even more remarkable.

With­in the Bratisla­va scene, Bol­ka (Matúš Kobol­ka) is some­thing of a cult fig­ure. His ear­ly split release (2012) with Jonáš Grus­ka on Gruska’s label Lom showed a musi­cian com­bin­ing elec­troa­coustic tra­di­tion (or ​“micro­ton­al glitch­es”) with a sense of bizarre humour. The seem­ing­ly shape­less ebb and flow of his com­po­si­tions made sur­pris­ing sense; his con­certs fea­tured a Wii game con­troller and home­made soft­ware instru­ments. There was both the knowl­edge of a sonol­o­gy grad­u­ate from The Hague and the play­ful­ness of a the­atre enthu­si­ast. His orange cap became an offline meme. This year’s Smut­né stropy (Map­pa), how­ev­er, takes it a few lev­els fur­ther. Bolka­’s full-length debut feels like an explo­sion in a toy store. Piled over each oth­er are auto­tune trap, emo­tion­al songs, frag­ments of Slo­vak folk music, radio smash hits and club bangers. It’s all wrapped up in a kind of anti-sound design that tran­scends and sub­verts the dig­i­tal hyper­re­al­ism of the sem­i­nal label Orange Milk in favour of a messy, decid­ed­ly East­ern Euro­pean sound. Bol­ka proud­ly dis­man­tles notions of what is prop­er, func­tion­al and taste­ful, and makes you dance, laugh and med­i­tate, often at the same time.

Kon­cert je v rám­ci fes­ti­valu Alter­na­ti­va.